Lišky v Londýně

Lišky v Londýně. Zdroj Flickr
Jak se vám líbil článek?

V Londýně je běžné večer, ale často i přes den, potkat na ulici lišky. Čtěte dál a dozvíte se, proč tomu tak je.

 

Když jsem poprvé přijel do Londýna v roce 2010 na finále Wimbledonu, byl jsem docela šokován, že jsem večer na ulici potkal lišku, vlastně hned lišky dvě. Nebyl jsem na to připravený a, coby bývalému hajnému a myslivci, mi to přišlo nejen zvláštní, ale i docela nebezpečné.

Proč? Jak je to s liškama u nás

Liška totiž, tak jak ji známe z naší domoviny, je tvor nejen noční, ale i velmi plachý. Když jen vkročíte do jejího teritoria, ví o vás, než vůbec máte šanci ji zahlédnout, a taky vám tu šanci nedá. Prostě vám z cesty zmizí mnohem dřív, než byste na ni narazili. Takže obecně platí, že zahlédnout lišku ve dne se vám podaří zpravidla jen tehdy, když je v nouzi. Tedy, když ji proti vám vyplaší někdo jiný a ona prchá vaším směrem. I tak je to ovšem velká náhoda. V myslivosti při honu je železným pravidlem pro střelce na konci leče, kterým se říká „představení“, být ve střehu ihned, jak se kolegové, kteří jsou takzvaně „v tlaku“, zpravidla s několika psy, pohnou směrem dopředu do leče po jejím odtroubení. Liška, pokud v leči je, tuto během několika minut opouští právě směrem proti představeným, a je tedy slušná šance ji ulovit. Z pohledu českého myslivce je dospělá liška v době honů na drobnou zvěř, které probíhají v listopadu a prosinci, žádaným úlovkem. Má totiž nasazenou už zimní srst, která ale ještě není příliš poškozená „kaňkováním“, tedy liščí říjí, která probíhá v měsíci lednu. V tomto období zvýšené aktivity obou pohlaví se srst poškodí zejména velmi častým pohybem po liščích norách. A tak je běžné, že se leckterá myslivecká panička v zimě honosí čepicí právě z liščího kožichu. A ženy těch šikovnějších lovců dokonce kožichem. Nicméně ulovit lišku není vůbec snadné. Zpravidla je od vás dost daleko na jistou ránu a je navíc dost rychlá. Takže každý střelec, který měl po leči na výloži lišku, vždycky sklidil uznání. Vidět živou lišku hodně zblízka v jejím přirozeném prostředí je zážitek, pro který si musíte něco vytrpět. Tu šanci máte v zimním období, musíte však znát revír a vědět, kde mají lišky nory. Potom si stačí počkat na takzvanou „obnovu“, tedy okamžik, kdy přes noc napadne čerstvý sníh. Ráno obejdete nory, do kterých se v noci aktivní lišky uchylují k dennímu spánku. Pokud je u nory stopa lišky dovnitř, pak už stačí jenom přijít kvečeru a obrnit se trpělivostí. Liška totiž za soumraku vstává a vyráží na noční lov. Takhle se mi dokonce podařilo jednou vidět i jezevce.

Vidět lišku v lese

Pokud se vám v českých lesích podaří vidět lišku zblízka a není to u nory, nebo případně v blízkosti lidských obydlí, aniž byste se zúčastnili honu, znamená to, že zvíře je nemocné, a tedy nebezpečné. Liška nakažená vzteklinou totiž naprosto ztrácí svou přirozenou plachost a v takových případech je doporučováno se k ní nepřibližovat a okamžitě informovat místní myslivce. Vzteklina u člověka je velmi vážné onemocnění, které se navíc neprojeví ihned, ale preventivně léčit se musí začít okamžitě po možné nákaze, ke které zpravidla dojde stykem se slinami nemocného zvířete. Tolik z pohledu české myslivosti.

Zpět k londýnským liškám

Takže už víte, proč mi takové blízké setkání s liškou přišlo tak překvapivé a nebezpečné. Faktem ale je, že liška žijící ve městě je ve světě docela běžným jevem (v Londýně byly lišky poprvé zaznamenány koncem 30. let minulého století). Není to sice její přirozené prostředí, ale uživit se, vzhledem k velké koncentraci lidí na malém prostoru a tedy potenciálně dostatku jídla, je pro ni mnohem snadnější. Proto je ve městech taky hustota „zališčení“ (můj vlastní pojem dle vzoru zalidnění) mnohem vyšší než v přírodě, jejich přirozeném prostředí. Co se týče nebezpečnosti, tam bych dál byl velmi opatrný, nicméně ztráta plachosti lišky ve městě rozhodně není důkazem nemoci zvířete. Je prostě na lidi zvyklá. Pokud se pohybujete Londýnem v noci, víte, že není problém za večer potkat klidně 5 – 10 lišek. Kolik jich tedy v Londýně tak asi žije? To je otázka, která se nabízí, ale na niž není tak jednoduché dát odpověď.
Žádné přesné statistiky nebo něco jako sčítání lišek totiž neexistuje. Existují jen odhady, které říkají, že ve Velké Británii, žije přibližně 258.000 lišek, z toho jich 225.000 žije v přírodě a 33.000 ve městech (thefoxwebsite.net). Nicméně jsou to jen odhady, které se rok od roku mohou lišit i s ohledem na choroby, které populaci lišek regulují. Faktem je, že každé jaro lišky v Británii vrhnou přibližně 425.000 liščat.

Jak to vidím já

Můj vztah k liškám v Londýně je tak trochu rozpolcený, pozitivní pocity ale velmi převažují. V první řadě respekt. Když jdu po ulici a zkříží mi cestu, tak ji, jen tak pro sebe, pozdravím. „Nazdar Zrzko“. Před pár dny jsem ve 4 ráno čekal na kamaráda v Leytonu, kterého jsem vezl na letiště, a s jednou liškou jsme si takhle na vzdálenost 20 metrů povídali asi 3 minuty. Byla evidentně zvědavá nebo, nevím, možná zvyklá, že jí občas takhle někdo hodí něco k snědku. Pravidelně mi lišky v noci běhají po ploché střeše nástavby domu, v němž bydlím. Dokonce jsem před pár týdny seděl za stolem u okna s výhledem na patio, když se tam náhle objevila liška. Chvilku koukala kolem sebe, možná ji tam přivedl nějaký drobný pěvec, který si tam zamířil na krmítko pro semínka, potom si zřejmě všimla pohybu v místnosti a plavným skokem vyskočila na asi 2,5 metru vysokou zeď a zmizela v zahradách. To nebylo poprvé, lišky vůbec skáčou velmi dobře a mnozí z vás to potvrdí. Prostě lišky potkávám rád a beru je jako samozřejmost. Nepochybně si občas taky zanadávám, když sousedi vyhodí pytle s odpadky před dům večer a lišky se z toho napasou. Několikrát jsem už uklízel tu spoušť. Nicméně to není nic, co bych měl mít za zlé liškám. Koneckonců právě kvůli takovému chování lidí se ve městě usadily.

Za mě musím říct, že jsem si na ně velmi rychle zvykl. Prostě mi už k životu v Londýně neoddělitelně patří. A jak jste na tom vy? Nějaké zajímavé zážitky s liškami?

Zdenek